Jak jsme prožívali hurikán Matthew

Život u oceánu nepřináší jen krásný zážitky. Dostali jsme i pěknou dávku pálivýho koření života formou hurikánu Matthew, kterej nám ukázal, kdo je tady pánem. Nejsou to lidi ani vláda ani peníze, ale sama příroda. Určitě i ti z vás, co nesledují facebook a instagram, tak zaregistrovali, že se prohnal Floridou hurikán Matthew, kterej měl mít na Floridu docela katastrofální dopad. V jednu chvíli to podle předpovědi vypadalo, že snad srovná východní pobřeží Floridy se zemí.

---

[the_ad_group id=“57″]

---

Upřímně? První varování jsem nebrala nijak zvlášť vážně, protože tady hlásí hurikány a tropický bouře docela často. Ostatně je hurikánová sezóna. Naštěstí se z toho pokaždé stala pouze silná bouřka. I sousedi a místní nám říkali, že tady byl silnej hurikán naposledy v roce 2004, takže jsem si říkala, že se to třeba ještě nějak rozfouká. 😀

Největší rozruch asi vyvolaly média, který začaly lidi varovat. Hurikán k nám měl podle předpovědi dorazit v pátek, ale chaos začal už o víkendu a v pondělí, když začali lidi vyprazdňovat obchody. Hlásili totiž, ať se připravíme, že je dost pravděpodobný, že bude vyhlášená evakuace. Tady to totiž funguje tak, že pokud má něco přijít, tak se tady na to chystají opravdu ve velkým. Řídí se totiž heslem: „Better be safe, than sorry!“ To není jako, když se v Česku silničáři diví, že v lednu mrzne a padá sníh. 😀

Města jsou rozdělený na evakuační zóny, v případě Jacksonville je jich 6. My jsme hned ve druhé nejrizikovější, protože bydlíme blízko moře. Před námi je už jen první evakuační zóna – ocean front – tam bydlí lidi přímo u oceánu. Na tuhle zónu už byla vyhlášená evakuace, tudíž jsme čekali, jestli vyhlásí evakuaci i pro nás, a my tak budeme muset opustit náš apartmán. 🙁

Podle předpovědi a médií to vypadalo, že to bude opravdu mela, tak jsme s Balůem začali řešit, co podnikneme. Byla to naše první zkušenost, takže jsme byly jak Alenky v říši divů. Řešili jsme, jak zajistíme nábytek, kdyby přišla voda a kam bychom jeli v případě, že bychom museli opustit domov. Nevěděli jsme, jestli je ta evakuace povinná. Jestli opravdu musíme opustit náš byt. A co by se stalo, kdybychom zůstali doma. Takže jsme se začali připravovat. Asi bude lepší, když popíšu jednotlivý dny, aby jste se v tom neztratili. 😀

Úterý – nákup zásob

V úterý jsme se rozhodli, že zajedeme koupit nějaký zásoby, protože už bylo jistý, že nás ten hurikán zasáhne, jen jsme ještě nevěděli jakou silou. Potřebovali jsme hlavně vodu a pečivo, nějaký konzervy a jídlo ke konzumaci za studena, až nepůjde elektrika. Ve středu dopoledne mělo proběhnout zasedání, jestli bude nařízena evakuace i pro naši zónu. Všechno nasvědčovalo tomu, že bude. Vyjeli jsme do našeho velmi neoblíbeného Walmartu. 😀 Jeli jsme tam, protože na sociálních sítích kolovaly obrázky z obchodů z našeho okolí, že jsou úplně prázdný.

Když jsme přijeli do Walmartu, tak regály s pečivem byly úplně prázdný. Probraný ovoce a regály s konzervama byly taky poloprázdný. Když jsme došli k regálům s vodou, tak nečekaně byly úplně vybrakovaný. 😀 Na všechno jsme hleděli s otevřenou hubou a náš nákup zásob dopadl tak, že jsme si koupili dobroty na chuť, co nás zrovna honila mlsná, ale na hurikán jsme neměli skoro nic. 😀 Pořád jsme tak srandičkovali a Balů vypadal i docela natěšeně. 😀 Já jsem byla v poho, ale podvědomí pracovalo. Měla jsem takovou vnitřní úzkost, pořád jsem lítala na záchod, kde výsledek nebyl vždycky zrovna podle učebnice. 😀 Nemohla jsem spát a viděla jsem na mrňatech, že nejsou ve své kůži.

Středa – sehnat vodu a pytle s pískem

Druhej den tzn. ve středu, byla okolo 11. dopoledne vyhlášená evakuace pro naši zónu. Dozvěděli jsme se, že evakuace je povinná, ale když někdo neuposlechne a zůstane doma, tak nebude zatčen. Zdůrazňovali však, že ti, co se rozhodli zůstat doma, tak zůstávají na vlastní nebezpečí. Během hurikánu by jim prý nikdo nepomohl, protože všichni záchranáři, policisti atd. budou v bezpečí úkrytů a budou zasahovat až po hurikánu. Což samozřejmě dává smysl.

No neměli jsme moc možností. Buď odjet někam na hotel, jenže ty byly totálně přeplněný. Tam, kde jsme třeba našli volný místo, neakceptovali pejsky. Ale stejně se nám na hotel fakt nechtělo. Potom byla další možnost shelter, kde byl opět problém s pejskama. Absolutně se nám nechtělo z domu, tak jsme probírali všechny možný varianty. Nemáme tu nikoho, u koho bychom mohli složit hlavu, takže jsme byli opět odkázáni sami na sebe.

Když jsme se bavili se sousedama, kteří už tady tyhle situace několikrát zažili, tak nám řekli, že rozhodně zůstávají doma. Jednak skrz zvířata, a když jsme se zmínili o shelteru, tak nám řekli, že nehodlají jít mezi lidi, před kterými po zbytek roku ochraňují svůj majetek. Podle jejich vyprávění v těch shelterech bývají většinou lidi, jako jsou bezdomovci, sociálně slabší, zloději apod. Tohle vám nemůžu potvrdit, protože jsme tam nebyli. Říkala to sousedka, takže opravdu nevím, jak to je doopravdy.

Rozhodli jsme se zůstat doma. Já jsem ještě potřebovala dokončit práci, kterou jsem musela odevzdat v termínu, takže jsem zůstala doma a Balů vyrazil do ulic shánět vodu, natankovat, vybrat peníze z účtu a zajet pro pytle s pískem, který jsme si chtěli dát přede dveře. No řeknu vám, že to mi bylo teprve úzko. Když jsem byla doma sama a Balů mi posílal fotky, co se v ulicích děje. Měla jsem sama doma opravdu hroznej pocit. Fuj, nechci na to ani už myslet.

Já se cítím s Balůem hrozně v bezpečí a bez něj jsem se doma cítila teda fakt děsně. Nicméně psal mi, že pytle s pískem došly, že budou druhej den ráno a že se mu podařilo sehnat vodu. Tak jsem si říkala pecka, budeme připraveni. Dala jsem ještě zamrazit kanystry s vodou, kdyby náhodou vypnuli elektriku, tak abychom mohli dát do ledničky zmraženou vodu a vydrželo nám tam jídlo co nejdýl v chladu.

Upekla jsem buchtu a netrpělivě vyhlížela Balůa, kterej chudák objížděl celej Jacksonville kvůli benzínu, protože byly všechny pumpy úplně suchý. Rodina a spousta z vás se hrozně divila, co tam ještě děláme, proč jsme se rozhodli zůstat doma a proč nejedeme pryč. Strašně těžko se to vysvětluje, ale podle předpovědi to vypadalo, že nás oko hurikánu mine a že pomalinku slábne.

V komplexu zůstávalo doma docela dost lidí. Bydlíme ve velkým betonovým baráku, ve kterým je osm bytů. My bydlíme v přízemí a celej komplex je kolem dokola chráněnej stromy, takže největší hrozba nebyl vítr, ale spíš voda. Hurikán díky rozdílům v tlaku vzduchu zvedá hladiny řek a moře i o několik metrů a k tomu s sebou přináší neskutečně vydatný déšť. Na Haiti hlásili, že může napršet během pár hodin i metr vody!!! U nás předpovídali, že v nejhorším případě se může zvednout hladina řeky a moře o neuvěřitelných 2,5m! No, byli jsme připraveni tak, abychom kdyžtak mohli kdykoliv odjet.

Hrozně těžko se to vysvětluje, ale kdybych seděla doma u televize a viděla, co se na druhým konci světa děje, tak bych se taky divila, proč ty lidi nejedou do bezpečí, že to jsou úplní blázni. Ale když je člověk tady a všechno to prožívá, mluví s lidma okolo, kteří už mají zkušenosti, tak je to opravdu úplně jiný. My jsme si tady ty lidi s Balůem rozdělili na dvě skupiny. Jedni to brali jako dobrej důvod k párty a udělali si pohodu. Druhá skupina byli zase extrémně ustrašení lidi, kteří vypisovali na sociálních sítích, že ti co zůstali doma, tak čekají na smrt. Takže asi tak. 😀

---

[the_ad_group id=“57″]

---

Čtvrtek – sehnat zábrany na okna a pytle s pískem

Protože ve středu už nebyly pytle s pískem, tak jsme hned ráno vyrazili do technických služeb. Sice už neměli pytle s pískem, ale měli písek. Jeli jsme úplně nepřipraveni, takže jsme neměli do čeho ten písek dát. Naštěstí, tam lidi nechávali tašky a pytle, co jim zbyly pro ostatní. Tak jsme nabrali písek do pytlů. Brali jsme i sousedce, takže jsme tam ztvrdli docela dlouho.

Sehnat zábrany na okna bylo dost těžký, protože v Home Depot i Lowe’s (něco jako Obi, Hornbach atd.) tyhle věci už dávno neměli. Balůa napadlo, že zkusíme zajet za okolní obchody, kde jsou vjezdy pro zásobování, jestli nenajdeme vyhozený nějaký desky nebo tak něco. Za jedním jsme našli docela pevnou izolaci. Ideální. Tak jsme to naložili a jeli zpátky domů. Byla jsem hrozně unavená, protože mi moc nešlo spát. Člověk prostě neví, co přijde.

V ulicích to vypadalo jako v katastrofickým filmu. Ulice prázdný, domy zabarikádovaný, obchody vybílený, výlohy zakrytý, pumpy suchý. Ještě jsme jeli koupit nějaký svíčky a sehnali jsme dokonce i toasťák. Pak už jsme jeli domů a čekali, co přijde. Byli jsme se ještě podívat u moře a úplně jsme se zděsili, jak bylo rozbouřený. Hlásili, že v pátek mají být až 6m vysoké vlny, no začala jsem věřit, už teď měly tak 4. Na pláži bylo ještě pár lidí, kteří si tam nabírali písek.

Pátek – den D

Nebudu lhát, že to nebylo děsivý. Nějak jsem cítila, že to bude v pohodě, ale hrozně jsem se bála, co přijde. Upřímně mě ani nedostal do depky ten hurikán, co měl přijít, ale ta hrozná atmosféra tady. Kdybychom měli dítě, tak bych rozhodně chtěla odjet z města. Ale takhle jsem si říkala, že to spolu zvládneme. Byli jsme všichni pohromadě, což pro mě bylo nejdůležitější. Hlavně Balů mi je v těchto situacích opravdu obrovskou oporou a vím, že by nedopustil, aby se nám něco stalo. Takže jsem byla v takovým klidu neklidu. 😀

Balů je pro tyhle situace nadšenej, tyhle živly miluje. Ale v tom smyslu, že je to opravdu takový koření života, kdy člověku ta příroda chce ukázat, kdo je tady pánem. Je to pro něj adrenalin a miluje to. Buďte v klidu, taky to nechápu. 😀 Já jsem posera a bála jsem se, ale pořád jsem byla v určitým klidu, nedovedu to moc popsat. 😀

Těsně předtím než měl hurikán přijít, tak jsme se jeli podívat ven. A bylo to fakt takový apokalyptický. Viděli jsme polámaný stromy. Utržený střechy. Polámaný ploty. A taky jak se postupně zaplavovalo pobřeží. To ve mně vyvolalo asi největší hrůzu, jak se ta voda rozdivočela a posunula. Vždycky se šlo k pláži ještě kus přes duny. Když jsme na to místo dojeli, tak po dunách ani stopy, molo stržený a na místě, kde jsme sedávali bylo rozbouřený moře, kde byly několikametrový vlny. Jako opravdu respekt. S naším velkým autem to házelo, jako bychom seděli v nějakým prdítku.

Venku fučelo, že jsem měla co dělat, abych se udržela na nohách. Palmy byly ohnutý, jako by byly z gumy, ty stromy tady teda hrozně dostaly zabrat. Ulice plný vody, kde byly naplavený řasy a zbytky mola. Viděli jsme, jak se na domech trhá to dřevěný obložení. V našem komplexu byly popadaný stromy. Dokonce někdo nechal u pláže auto, kterýmu nebyly vidět kola, jak bylo zaplavený řasama z moře.

Takový obrovský vlny jsem ještě v životě neviděla. Z toho rozbouřenýho oceánu šel hroznej děs. Vzhledem k tomu, jak silně fučelo, tak ty kapky deště byly jak břitvy. Pěkně to bolelo do obličeje. Venku to prostě bylo fakt šílený a už jsem se hrozně těšila domů, protože jsem se tam necítila vůbec dobře. Balů točil a fotil jak zběsilej a já zděšeně koukala po okolí, aby na nás někde nespadl strom.

Přijeli jsme promočení domů, já stihla ještě udělat jídlo, napustili jsme si vanu plnou vody. To kdyby později voda netekla, abychom měli na splachování. Jen co jsme se najedli, tak vypadla elektrika. Zbytek vám asi už moc nepopíšu, protože jsme byli doma, se zabarikádovanýma oknama a bez elektriky, tak jsme moc neviděli co se venku děje. Krátili jsme si čas hraním karet, kecali jsme a slyšeli, jak venku hrozně fučí. Taky jsme zjistili, že jsme pěkně závislí na moderní technologii, protože jsme se bez telky, pořádnýho světla a internetu hrozně nudili. 😀

V noci se to docela uklidnilo, tak jsme vylezli ven, vyvenčili jsme mrňata a kecali jsme se sousedem. Ptali jsme se, z jakýho důvodu zůstal doma. A on, že už se jednou nechal evakuovat a strávil snad celej den v zácpě, která vedla z města pryč. No a taky hlavně skrz psy. Prej byl mnohem klidnější doma. Když byl dříve evakuovanej, tak nevěděl, co se děje, jestli bude ještě mít kde bydlet.

Ještě když nám šla elektrika, tak jsme psali tady do skupin na facebooku, jaká je v okolí situace. Během chvíle nám začali lidi psát, jak nám jsou strašně vděční, protože už si dávno mysleli, že je jejich dům srovnaný se zemí. Měli informace jen z médií, ze kterých to vypadá vždycky děsivěji, než to doopravdy je. Psali nám, ať jsme opatrní a že si nesmírně váží informací, která jsme jim podali. Těch lidí nám psalo strašně moc a bylo to fakt neuvěřitelný a hrozně milý.

Sobota – den poté

Šli jsme spát až nad ránem, takže jsme vstávali až kolem desáté. Po probuzení to byl takovej šok. Bylo to jako by se člověk probudil ze zlýho snu. Venku úplně azuro, svítilo sluníčko. V komplexu všichni v pohotovosti, odklízeli ten nepořádek atd. Během chvilky se spustila elektrika, takže tady panovala hrozně dobrá nálada a radost, že nás Matthew postihl minimálně.

Vzali jsme vody a vyrazili do ulic, podívat se na škody a popřípadě pomoct. V některých částech už bylo úplně uklizeno, že by člověk ani nepoznal, že se tady prohnal hurikán. Na pláži desítky surfařů, v ulicích všichni odklízeli listí a popadaný větve. Prostě neuvěřitelný, všude televize, lidi byli takoví veselí, že nás to nepostihlo takovým způsobem, jak hlásili. My jsme tady na to fakt hleděli jak péro z gauče, bylo to prostě jako by se nic nestalo.

Když jsme dojeli k moři, tak mě zas popadla hrozná úzkost. Hladina byla úplně klidná. To jsem tady ještě nikdy neviděla, protože tady jsou prostě pořád vlny, takže ta klidná hladina byla fakt děsivá. Když jsem se podívala, jak byly všude stržený mola a ty duny byly úplně smetený, tak mi to bylo hrozně líto. Byl to opravdu zvláštní pocit. Škody tady byly fakt minimální, některý části byly zatopený, ale jinak polámaný stromy, stržený mola, pár pochroumaných střech, ale jinak opravdu žádná hrůza. Pomalu taková sobota jako každá jiná. 😀

Když bych měla shrnout svoje celkový pocity, tak to nebylo tak hrozný, jak jsem čekala. Ale to jen z toho důvodu, že nás to opravdu vzalo jen okrajově. Jinak bych chtěla zdůraznit to, jak v takové situaci tady lidí drží pohromadě. Jak se vzájemně podporují a pomáhají si, to je opravdu neuvěřitelný. Kohokoliv jste potkali, tak vám řekl be safe – buď opatrnej. Lidi to psali i na ty zábrany na oknech. V našem komplexu tady obcházel všechny byty správce a ptal se jestli zůstáváme, řekl ať jsme opravdu opatrní a dal nám instrukce, co máme dělat a telefonní čísla, kam volat v případě nutnosti.

Po tom hurikánu na nás dokonce klepali policajti. Bylo to pěkně nepříjemný, když vidíte ve dveřích policajta. 😀 Ale on úplně v pohodě, jestli jsme v pořádku. A my že jo, že díky za zájem. A on jestli máme co jíst a pít. A my, že jo, že jsme úplně v pohodě. A on, že je rád, ale kdybychom chtěli, tak že se rozdává jídlo a voda u Arby‘s, ať si tam klidně zajedeme. No hleděli jsme zase.

Na sociálních sítích se nabízeli lidi například, že mají motorovou pilu, že můžou pomoct odklidit spadenej strom ze zahrady apod. Samozřejmě zadarmo. Ta vzájemná podpora tady je fakt neuvěřitelná. Tohle se mi na Američanech strašně líbí, jak si opravdu dokážou vzájemně pomáhat a podporovat se. Tohle z Česka bohužel neznám.

Bylo to pro nás zase něco novýho. Mimochodem přišlo nám hrozně moc otázek, co se týká hurikánu, takže natáčíme video otázky a odpovědi. Proto sledujte facebook a youtube, protože se tam brzy objeví video s odpověďmi na vaše otázky.

Člověk si zase uvědomil, jak je malinkej a proti takovýmu živlu opravdu bezmocnej. Od mamčiny smrti si stojím za tím, že bychom opravdu měli prožívat každý okamžik. Neřešit minulost ani budoucnost, ale prožít přítomnost. Nevíme, co nás potká zítra, proto bychom si opravdu měli vážit každé minuty, kterou můžeme prožít. Tohle byl zdárnej příklad. Naštěstí to dopadlo dobře, ale byl to takovej vztyčenej ukazováček, abychom v sobě našli trochu pokory a užívali si každej den s úsměvem. Proto vám teď jeden velkej úsměv posílám!!!

Mějte se krásně

Vaše Terka ????????????