Prostě jsme si řekli: Sereme na to!
Včera tomu byly dva roky, kdy jsme stáli na letišti a buleli, když si odváželi Nelču, která musela letět v zavazadlovém prostoru. Dva roky od toho, co jsme se pouze s třemi kufry a dvěma pejsky vydali „někam na sever Floridy“. Je to strašný, jak ten čas rychle letí, protože mám pocit, jakoby to bylo nedávno.
[the_ad_group id=“57″]
Hrozně dlouho jsem nepřidávala článek na blog, protože. No protože výmluvy. 😀 Chtěla jsem napsat výčet toho, jak jsme časově vytížení a jak nestíháme, což je sice pravda. Ale ruku na srdce, ze tři články za měsíc bych určitě zvládla. Polepším se! Ono mi to teď nějak moc nejde psát na blog, protože veškeré své „psací“ nálady investuji do své knížky, která snad brzy vyjde. Bože, jak já se těším!
Ale dnes večer mě tak popadlo trochu toho sentimentu a vzpomínala jsem tady na naše začátky a řekla jsem si, že se o to musím s vámi podělit. Když padlo naše rozhodnutí na Ameriku, tak jsme tím neskutečně žili. Byli jsme natěšení, zvědaví a zároveň jsme se báli toho, jak to všechno zvládneme. Je to dost velký krok, nechat všechno, co jste vybudovali, vaše plány, závazky a hlavně rodinu několik tisíc kilometrů daleko. Jenže naše nadšení tolik nad vším převyšovalo, že jsme to jednoduše museli udělat.
Každý den jsme si říkali, co tady budeme dělat, jak to tady budeme prožívat a hlavně, jak si ten život budeme konečně užívat naplno. Realita? Tak jedno velký hovno. 😀 Teď to neberte jako stěžování, ale naopak spíše – jako takové naše poznání. 🙂
Nemůžu říct, že bychom si to tady nějak sluníčkově malovali, věděli jsme, že to bude finančně náročné a že ty začátky nejsou bůh ví jak snadné. Ale řekli jsme si, že to zvládneme, protože budeme přeci bydlet u moře! Kam budeme chodit na procházky s pejskama, budeme chodit na východ slunce, budeme na pláži trávit veškerý volný čas. Jenže to je právě ono, na pláži vlastně trávíme veškerý volný čas, který je bohužel tak jednou za měsíc. Ten život tady je opravdu mnohem dražší a člověk se musí hodně otáčet, aby byl schopný měsíčně všechno poplatit.
Podnikání s sebou pochopitelně nese příjemné měsíce, kdy můžete trochu zvolnit a užít si pohodičku, ale také s sebou nese měsíce, kdy nevíte, jestli dáte dohromady nájem. Obzvlášť tady, kde je konkurence tak vysoká snad ve všem. Vypadá to děsivě co. Ačkoliv se může zdát, že místo „užívání si“ se začal náš život točit pouze kolem peněz, tak právě opak je pravdou.
Ale to by nebyl život, aby vám nedal lekci. Díky živote! My jsme tady totiž zjistili, že ty naše sny, ve kterých jsme žili, se absolutně neslučují s tím, co opravdu uvnitř sebe chceme.
Ano, malovali jsme si, jak už za dva roky budeme někde jinde. Že budeme mít rozjetou firmu, dům a příjemný měsíční příjem, při kterém bychom mohli cestovat a mít se dobře. Ale to by nebyl život, aby vám nedal lekci. Díky živote! My jsme tady totiž zjistili, že ty naše sny, ve kterých jsme žili, se absolutně neslučují s tím, co opravdu uvnitř sebe chceme.
Veškeré peníze, úsilí a čas jsme věnovali na rozjezd firmy, kterou tady máme, ale ve finále jsme zjistili, že investujeme úsilí do něčeho, co vlastně nechceme dělat a co nás absolutně nenaplňuje, spíš otravuje. Takže momentálně to je ve fázi, kdy se snažíme firmu udržet tak, abychom splňovali podmínky pro to, abychom tady mohli být legálně. Balů mluvil už hrozně dlouho o tom, že bychom mohli točit videa. Vždy jsem se mu vysmála s tím, že kdo by na nás koukal, že jsme tlustí, nesympatičtí a co bychom těm lidem měli jako předat?
Nicméně jsem tady v Americe začala psát tenhle blog. Jen občas nějaký článek s mými pocity a poznatky, který měl sloužit spíš nám, jako taková „kronika našeho života“ a rodince, aby věděli, jak se nám tady daří. Balů mi říkal, že by bylo super, kdybych psala víc a k těm článkům bychom točili taková jen „doprovodná“ videa, pro lepší představu toho čtenáře. Opět jsem se vysmála, protože, kde bych přece já vzala nějaký čtenáře? 😀
Jenže najednou mi pod ty články začaly chodit krásné komentáře od cizích lidí. Cože??? Někdo jako fakt čte to, co jsem napsala? Tak jsme k blogu udělali facebookové stránky a já si řekla, že by mě to blogování i docela bavilo. Že bych teda jako mohla být ta blogerka, což teď tak hrozně letí. 😀 Pochopitelně si Balů neodpustil větu: „Neříkal jsem ti to, že by bylo fajn, kdybys psala blog?“ Ale jo, měl pravdu. Našla jsem něco, co mě baví, protože jsem ke psaní měla vždy blízko. Dokonce mi přijde, že se psaným slovem dokážu vyjádřit líp než slovem mluveným. Po čase jsem se nechala ukecat i na to slavné „doprovodné“ video ke článkům.
[the_ad_group id=“57″]
No to byl děs!!! Nebyla jsem schopná říct před kamerou jednu normální větu. Styděla jsem se, jako bych stála před plným sálem lidí. Byl to trapas největšího kalibru a já Balůovi řekla, že na tohle fakt seru, protože mi to nestojí za ty nervy. Jenže já jsem ho v tom videu měla představit, a když jsem to udělala a on se posadil vedle mě, tak ze mě vše rázem opadlo, já se cítila naprosto skvěle a byla jsem schopná dokonce říct dvě věty po sobě bez střihu. 😀 A tak jsme ty videa začali točit spolu.
Najednou jsme zjistili, že si u toho užijeme hrozné srandy, jooo občas i pár hádek, ale to se ztratí. Každopádně jsme našli něco, co nás začalo strašně bavit. Myslím, že to je hlavně kvůli tomu, že jsme si v tomhle hrozně podobní. Máme rádi srandu, rádi se předvádíme, rádi bavíme okolí a klidně i na náš vlastní účet.
A když jsem potom viděla Balůa, jak stříhá naše videa, ve kterých se může realizovat a není omezený něčí ideou. No, měli byste vidět. Pořád mi ukazoval, jaký se naučil nový efekty (né, že by mě to bavilo 😀 ), díval se na videa na youtube, jak co nejlépe nastavit foťák, začal se více zajímat celkově o techniku k natáčení videí, pořád něco vymýšlel, chodil s nápady, co dalšího natočit atd. a já ho najednou viděla, že teď dělá něco, co ho opravdu baví a naplňuje.
A tak natáčení videí na youtube vlastně vyplnilo náš veškerý volný čas, ale zároveň to pro nás byl obrovský náboj. Obzvlášť, když se tam objevily komentáře, že se lidem video líbilo nebo že jsme pro někoho inspirací apod. Byla to pro nás obrovská motivace! Postupem času jsme se začali cítit před kamerou více komfortně, vybudovali jsme si takové malé publikum, kterému se naše videa líbila a tak jsme začali i streamovat. No vy, co nás sledujete, tak asi víte, jak se v něčem takovém dvě hééérečky, jako my dva, dokážou realizovat. 😀 A tak jsme tak nějak nevědomky začali rozvíjet to, co nás baví.
Jednou jsme se takhle bavili a já říkám: „Strašně bych si jednou přála napsat knížku“ A Balů mi říká: „Tak proč ji nenapíšeš, vždyť píšeš hezky a tvůj příběh by mohl být pro spoustu lidí inspirující.“ Kdybyste to nepochopili, tak tohle byl od Balůa obrovský kompliment, protože něco takového by neřekl, kdyby si to opravdu nemyslel. A já mu odpověděla: „Ale to až tak někdy, prostě jednou…“ A Balů jen tak mezi řeči: „A proč né teď?“ No a já nebyla schopná mu odpovědět. A v hlavě mi jen tak problesklo: No jo! Vlastně. Proč ne teď?
Abychom mohli vydělat ty peníze, tak jak dlouho teda ještě musíme dělat to, co nás nebaví?
A tak jsem začala pracovat na svém obrovském snu, který už dostává podobu. Říkala jsem už, že se strašně těším? 😀 Jenže zase ten život! Opět nám musel ukázat, že to vedeme úplně na hovno. Konečně děláme to, co nás neskutečně baví, ale tak nějak, jak to říct. Děláme to prostě tak na půl. Naše největší srdce je prostě cestování. Pořád jsme si říkali, že až vyděláme peníze, tak pojedeme tam a tam a procestujeme celou Ameriku. A zase jsme se ocitali na ostrově „jednou“.
Jenže kdy teda konečně vyděláme ty peníze, abychom to mohli uskutečnit? A abychom mohli vydělat ty peníze, tak jak dlouho teda ještě musíme dělat to, co nás nebaví? Až nám skončí víza a třeba nám je neprodlouží? Jenže jak z toho ven, když musíme měsíčně pokrýt náklady na bydlení, pojištění a jedno s druhým?
A tak jsme jednoho dne seděli na pláži a řekli jsme si, SEREME NA TO! Proč být pořád součástí něčeho, co nechceme? Proč tu Ameriku nemůžeme prožít tak, jak bychom chtěli? Sakra, vždyť jsme v Americe! Byl to náš sen, který momentálně fakt nežijeme! 24 hodin denně u počítačů fakt nebyla naše představa. Jenže pak jsme přišli na to, že my sami se tomu bráníme! Pojďme najít způsob, jak to udělat, abychom nemuseli pořád dělat to, co nechceme.
A tak jsme jednoho dne seděli na pláži a řekli jsme si, SEREME NA TO!
A tak se zrodil plán! Pustíme byt, koupíme karavan a do firmy si najdeme zaměstnance. A my? No přeci budeme dělat to, co nás baví a snažit se tím uživit. Točit videa, psát, inspirovat lidi, zdokonalovat se v tom, co děláme. Budeme doufat, že firma vydělá tolik, aby byla schopná pokrýt náklady na toho zaměstnance. Pochopitelně je to všechno opět obrovský risk. Ale nás by ten život asi bez toho riskování ani nebavil.
[the_ad_group id=“57″]
Spolu dokážeme cokoliv 🙂
Otevřely se nám neskutečné možnosti, procestovat Ameriku karavanem, točit o tom neobyčejná videa, psát o našich zážitcích, ukázat lidem, že se dá žít tak, jak si to člověk sám představuje. Nebýt součástí toho systému, kdy pořád něco musíme a kdy nás čas, který běží, dostává do neustálého stresu. A hlavně jsme pochopili, že společně dokážeme velké věci. Oba dva jsme si uvědomili to, co nás baví a ani nás nenapadlo, že by nás to takhle mohlo spojovat. Pracujeme na svém projektu, pracujeme na sobě samých a společně jsme prostě silnej tým.
Takže nemáme dům, nemáme obrovské impérium s miliony zaměstnanců, nemáme peníze, ale máme smysl života, sami sebe a vize, za kterými si jdeme.
Přestali jsme plánovat každý den a opravdu je strašně fajn, když nevíte, co bude zítra. Nemáme plány, máme vize a vše přijímáme tak, jak nám to život předhazuje. Je to neskutečně osvobozující. Takže nemáme dům, nemáme obrovské impérium s miliony zaměstnanců, nemáme peníze, ale máme smysl života, sami sebe a vize, za kterými si jdeme. Děláme to, co nás naplňuje a jsme za to strašně šťastní. A vy? Vy jste naší neoddělitelnou součástí, protože díky vám, můžeme kráčet po cestě, kterou jsme se vydali. Jen díky vám dává smysl to, co děláme!
Nechoďte po vyšlapané cestě, vytvořte si vlastní cestu a buďte šťastní!
Všechno, co se nám děje, tak nám vlastně ukazuje směr, kterým se máme ubírat. Nechoďte po vyšlapané cestě, vytvořte si vlastní cestu a buďte šťastní! Všímejte si znamení a věřte sami sobě, protože jen vy sami, dokážete cokoliv si usmyslíte! Tak a kdo to dočetl až sem, tak získává zlatého bludišťáka. Tohle prostě nešlo napsat ve zkratce. 😀 Mějte krásnej den! A ještě jednou obrovský díky, že jste v tom s námi!
Vaše sentimentální Ňuňu :-* :-* :-*
COMMENTS