Věřit nebo nevěřit
Na tenhle článek už jsem se chystala hrozně dlouho, jenže pořád jsem nějak nevěděla, jak tuhle věc uchopit. Psát vám čistě o náboženství a víře v USA nechci, protože si veškeré statistiky můžete najít na internetu. Proto vám téma víry a náboženství nejen v USA napíšu opět v mých očích, jak to vnímám já.
[the_ad_group id=“57″]
Jako první věc vás bude jistě zajímat, zda věřím v Boha či ne. Nevyznávám konkrétní náboženství, ale za nevěřící se rozhodně nepovažuji. Nutno podotknout, že mě dva nevěřící vychovávali, takže jsem nikdy neměla k víře blízko. Naopak. Moji rodiče většinou věřící lidi nějakým způsobem, nechci říct, shazovali, ale spíš tak bagatelizovali. Takže jsem vyrůstala se stejným postojem. Poprvé, kdy jsem se setkala s vírou, jako takovou bylo na škole. Studovala jsem sociální práce, ale na Cyrilometodějské fakultě. Když jsem řekla, že studuji tam, tak se mi buď smáli nebo se mě ptali, jestli se tam musím modlit. Takže jsem se za to pochopitelně styděla.
Teď bych si za to dala facku, stydět se za takovou věc. Zase to okolí, co nás tak ovlivňuje a kvůli kterému se chováme jako idioti. Nicméně měla jsem konečně tu možnost poznat lidi, kteří vyznávají konkrétní náboženství a mluvit s nimi o Bohu. Ale k tomu se ještě dostanu. Jsem hrozně ráda, že jsem na tuhle školu šla, protože to byla taková rodinná školička, kde se s většinou profesorů a studijním dalo vždy v pohodě na všem domluvit. Fakt jsem ráda, že jsem chodila zrovna tam.
Když jsem studovala na bakaláře, tak naše třída byla na dva tábory. Věřící x nevěřící. Věřící nadávali nevěřícím, že to jsou pohani a nevěřící si o věřících mysleli, že jsou asi z jinýho vesmíru. Já jsem nikdy nevěděla, do kterého tábora vlastně patřím, byla jsem tak nějak na střední cestě. Když jsem navazovala magisterským studiem byli to zase úplně jiný lidi. Žádný dva tábory nebyly a mohla jsem s nimi o všem úplně v pohodě mluvit. Fakt skvělá zkušenost a holky byly super, že se mi nesmály za moje stupidní dotazy.
Já jsem nikdy na nic nevěřila. Jenže po mámině smrti jsem absolutně změnila postoj úplně ke všemu. I k víře.
Bylo to období, kdy jsem se pořád tak nějak hledala. Nikdy jsem se těmito otázkami nezabývala do dne, kdy mi umřela mamka. Když se vám ze dne na den zhroutí celej život a jste úplně na dně, tak se nevědomky k tomu Bohu obracíte. Můj profesor na škole řekl, že ve válce v zákopech nebylo jediného ateisty. Což dává svým způsobem opravdu smysl.
Já jsem nikdy na nic nevěřila. Jenže po mámině smrti jsem absolutně změnila postoj úplně ke všemu. I k víře. Po její smrti se mi děly takový věci, že jsem je nebyla strašně dlouho schopná vstřebat a až po čase mi spousta věcí začala dávat smysl, proč se mi to všechno stalo. Ostatně o tom všem, co se mi dělo píšu v knížce, kterou mám rozpracovanou. Dávám si na ni čas, některý pasáže jsou pro mě dost těžký, ale myslím, že by spoustě lidem ta knížka mohla pomoci „najít se“.
Když jsme se přestěhovali do USA, tak pro mě byl hroznej šok, jak jsou tady lidi věřící. Tady je na každém rohu kostel a je naprosto normální, když vám někdo řekne „God bless you“. Lidi jsou zvyklí před jídlem poděkovat Bohu za jídlo, jsou zvyklí v neděli chodit do kostela a ti, kteří do kostela nechodí, tak vám stejně řeknou, že v Boha věří, ale nemusí kvůli tomu chodit do kostela. A já jsem tady přišla na spoustu věcí. Možná proto jsou Američani víc dobrosrdeční, je pro ně automatický si navzájem pomáhat a udržují určitou soudržnost.
Pastor v kostele vypráví o životních zkouškách
Když už jsem u těch Američanů, tak tady je chození do kostela trošku něco jiného. Tady jsou kostely spíše, jako takové klubovny, kde se lidi sejdou, všichni se pozdraví, seznámí, dají si třeba společně snídani a pak se mluví o nějakém útržku z bible, který aplikují do reálného života. Například, když jsme byli v kostele my, tak tam pastor mluvil o životních zkouškách. Mluvil tam o tom, že jeho žena má rakovinu. Ta pointa celého povídání vlastně byla to, že všichni procházíme nějakými zkouškami (problémy), abychom pochopili, co je třeba. Abychom se něco naučili a pokračovali v životě dál silnější a moudřejší.
Bylo to opravdu příjemný povídání, rozhodně to nebyl výplach mozku, kterej jsem od toho očekávala. Ach jo, zase ty předsudky. Tohle by vám potvrdil i můj Balů, kterej je nevěřící a debaty o „vyšší moci“ jsou s ním dost těžký. 😀 Ale sám uznal, že to co tam říkal ten pastor dávalo smysl a že si z toho něco odnesl. Jsou určitá témata, nad kterými člověk nepřemýšlí, ne že bychom nechtěli, ale spíš nás to nenapadne. Je fajn se na chvíli zastavit, vypustit všechny běžné problémy a zamyslet se trochu nad smyslem života a proč tady jsme. Jaký je tady vlastně náš úkol?
Pak si pustí hudbu, zazpívají si, jako upřímně tohle je náhodou úplně skvělej začátek dne. Rozhodně tam nemrznete a neposloucháte monotónní modlitby. Mimochodem otevřeli jste už někdy bibli? Spousta věcí, tam dává smysl, zkuste to někdy!
[the_ad_group id=“57″]
Já tohle bohužel z Česka neznám. Pro Čecha je slovo Bůh bráno, že je člověk asi cáklej, že věří v Boha. Od ateisty nejčastěji slýcháme, že když je teda ten Bůh, tak proč se děje to nebo ono? Proč tomu nezabrání? Protože si lidi myslí, že Bůh je Aladin v lampě, který bude všem plnit jejich přání. Nevím, jestli je to tím, že nějakej dobrodruh vykreslil Boha jako zarostlýho chlapa v pyžamu a žabkách, ale nenapadlo vás někdy, že by mohl být Bůh něco jako láska a dobro? Nějaká pozitivní energie? Něco hřejivýho a pocit, že nejste sami? Že by mohl být Bůh prostředek k tomu, aby se lidi sešli a společně se podělili o nějaké svoje trápení a strasti? Vzájemně si pomohli?
Myslím si, že nejdůležitější je věřit v sám sebe. Najít v sobě lásku a mít se rád. Pokud nemáte rádi sami sebe, tak nemůžete mít rádi ani ostatní. Pak se teprve rozvíjejte v duchovní oblasti, je totiž v životě hrozně důležitá.
Samozřejmě přiznávám, že víra může páchat obrovský zlo. Těch typů náboženství je strašně moc a je na každém z nás, komu nebo čemu bude věřit. Pokud to už jde do extrému a člověk tím přichází o rodinu, jen kvůli tomu, že „nevěří“ nebo že někdo je schopen odevzdat svůj veškerý majetek „Bohu“ anebo je kvůli tomu i schopen vraždit, tak to bohužel neuznávám. Volím zlatou střední cestu. Naše víra v to „něco“ by měla především vycházet z lásky k sobě samému. Stejně tak neuznávám, když někdo dělá něco špatnýho a pak to omluví tím, že se pomodlí a všechno je smazáno. Samozřejmě si každý zaslouží druhou šanci i třetí nebo čtvrtou, ale člověk by měl nést odpovědnost za to, co dělá.
Nezapomeňte, že Bůh, duchovno, esoterika apod. jsou jen slova. Slova, která v nás mohou vyvolat posuzování, povyšování nebo třeba spasitelské komplexy. Nebude lepší se na tyhle slova úplně vykašlat? Slova jsou podle mě hrozně omezený způsob komunikace, kvůli kterým pak vzniká spousta nedorozumění. Slova mají neuvěřitelnou moc a často nás klamou, zkuste poslouchat celým svým tělem a vnímejte to, co z člověka vyzařuje. Možná pak zjistíte, jak klamná jsou slova, která vám někdo říká.
Přestaňte pořád bádat, analyzovat a hodnotit tu „vyšší moc“ toho „Boha“ nebo „duchovno“, já už nevím jak to nazvat :D. Úplně přirozeně vnímejte všechno, co máte nyní k dispozici, jo i ten rozkvetlej strom na zahradě nebo třeba, když prší. Není potřeba se stále jen stylizovat – „Tak a teď budu buddhista a budu se v tom vzdělávat…“ nebo „Budu guru…“ a podobně. Nemusíte se za každou cenu oddělovat. Všichni jsme na jedné lodi, všichni máme nějaké problémy, které bychom měli pochopit a řešit a všichni máme právo obracet se k něčemu vyššímu.
Mám spoustu andílků, který mám doma a Balů mi říká, že nechápe, proč si vystavuju mrtvý lidi 😀 😀
Já třeba zbožňuju andílky. Není to o tom, že bych věřila, že za mnou pochoduje ta osoba s křídly a vždycky mě ochrání. Ale je to pro mě určitý ztělesnění něčeho vyššího, dodává mi to takovej klid nebo nevím, jak to popsat. Mám spoustu andílků, který mám doma a Balů mi říká, že nechápe, proč si vystavuju mrtvý lidi 😀 😀 Takže aspoň vidíte, že každej to vidíme jinak a každej vidíme tu „vyšší moc“ v něčem jiném. 😀 Hlavně se za to nikdy nestyďte!!
Mějte krásnej den
Vaše Terka ????????????
COMMENTS